Ten, kdo si je Mě plně vědom a zná Mě coby konečného příjemce veškerých obětí a askeze, Nejvyššího Pána všech planet a polobohů a přejícího přítele všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhne klidu a míru. (Bhagavadgíta 5. kapitola, 29. verš)

Cílem Padayatry je přispět k míru na této planetě. Možná vás napadá, co má skupinka lidí, tančících a zpívajících před vozem taženým voly, společného s bojem proti násilí a válkám? Následující řádky vysvětlují, co dělá z Padayátry pochod míru a jak vlastně tento festival funguje. Abychom to pochopili, je třeba nejprve odhalit příčiny konfliktů mezi lidmi, národy a státy. Tady nám nepomůže ani historické bádání po vlastnických právech na jednotlivé zdroje nedorozumění, ani právnické či filosofické uvažování o tom kdo je vlastně vinen. Podle výše citovaného verše z Bhagavadgíty, který před zhruba 5 000 lety vyslovil Krišna, lze usoudit, že příčinou konfliktů v tomto světě je opomíjení konečného příjemce všech činností, skutečného vlastníka všeho a nejlepšího přítele všech živých bytostí.

Všechny podmíněné duše, které jsou v zajetí hmotné matoucí energie, se snaží v tomto materiálním světě dosáhnout klidu a míru. Neznají však návod, jenž je předložen zde. Nejlepším klíčem k míru je poznání, že Pán Krišna je příjemcem všech lidských činností. Lidé by měli obětovat vše službě Pánu, protože ten je vlastníkem všech planet i s jejich obyvateli. Nikdo Ho nepřevyšuje; je mocnější než ti nejmocnější polobozi jako jsou Pán Šiva a Pán Brahmá. Živé bytosti se pod vlivem iluze snaží být pány všeho, co vidí, ale ve skutečnosti je samotné ovládá hmotná energie Pána. Pán je vládcem hmotné přírody a podmíněné duše podléhají jejím přísným zákonům. Dokud neporozumějí těmto prostým skutečnostem, není možné, aby na světě dosáhly klidu a míru, individuálně ani kolektivně.

V tomto světě každý usiluje o štěstí. Je to přirozené, protože štěstí je přirozenou vlastností a potřebou duše, proto veškeré naše činnosti směřují k jeho dosažení. Ve skutečnosti každá činnost má za cíl dospět k požitku a spokojenosti. Pokud však jednáme na materiální úrovni, lze všechny tyto snahy přirovnat k zalévání listů a větviček stromu. Pokud nebudeme zalévat jeho kořen, listy a větve nebudou nikdy úplně spokojené a nakonec zvadnou a uschnou bez ohledu na to, kolik energie a vody vynaložíme na jejich svlažování. Proto je třeba najít skutečný kořen všeho a snažit se dodávat vodu jemu. Podobný příklad nám dává lidské tělo. Všechny jeho části jsou určeny k tomu, aby dodaly jídlo žaludku. Potom každá část dostane svůj příděl živin a energie. Pokud se například ruka bude snažit užívat si jídla sama a odmítne je předat žaludku, jak dlouho si udrží potenciál ruky? Když však ruka správně spolupracuje s ostatními částmi těla na uspokojení žaludku, dostane vše, co potřebuje. Stejně tak si živé bytosti nemohou užívat a dosáhnout míru v tomto světě, aniž by uznaly Pána Krišnu za konečného příjemce všech svých činností.

Proto je třeba jednat podle Krišnových pokynů, které jsou uvedeny ve védských textech.V Bhagavadgítě například Krišna mimo jiné říká, že lidem je určena potrava z ovoce, zeleniny, obilí a mléčných produktů. Když Krišnu uspokojíme následováním tohoto jednoduchého pokynu, na celém světě bude dostatek potravy pro všechny. Pokud však budeme jednat nezávisle a z vlastního rozmaru budeme jíst nevinná zvířata, nejenže budeme vystaveni vyššímu riziku smrtelných civilizačních chorob, ale zároveň vznikne umělý nedostatek jídla. K pochopení této zákonitosti nám postačí jednoduchá matematika: K “výrobě” 1 kg masa je třeba minimálně 10 kg kvalitního a na bílkoviny bohatého rostlinného krmiva. Totéž množství půdy, která uživí jednoho konzumenta masa, může uživit až dvacet vegetariánů. Zhruba polovina světové zemědělské produkce se spotřebovává na krmení hospodářských zvířat, která jsou pak zabíjena na maso. Důsledkem toho je umělý nedostatek potravy, který způsobuje hladovění miliónů lidí na této planetě a zároveň je příčinou neúměrných cen potravin, což obojí výrazně zvyšuje napětí ve světě.

Někdo se může zeptat, proč bychom měli své činnosti obětovat Krišnovi. Na to dává védská literatura (duchovní a filozofické texty dávné Indie) jednoduchou odpověď: protože Krišna je zdrojem a Nejvyšším Pánem všeho.

První dvě mantry Šrí Íšópanišady říkají:

Všechno živé i neživé ve vesmíru řídí a vlastní Pán. Člověk by tedy měl přijímat pouze ty nezbytné věci, jež mu byly vyhrazeny jako jeho podíl. Nikdo by neměl přijímat jiné věci, věda dobře komu patří.

Jestliže člověk jedná nepřetržitě v tomto duchu, může usilovat o to, aby žil stovky let, protože tento druh práce ho nepoutá k zákonům karmy. Jiné cesty pro člověka není.

Tato Šrí Íšópanišad je součástí Jadžur Védy a jako taková obsahuje informace o vlastnickém právu na všechny věci, které existují ve vesmíru. V sedmé kapitole Bhagavadgíty se mluví o pará a apará prakriti. Přírodní prvky - země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a ego - jsou součástí nižší neboli hmotné energie Pána, zatímco živá bytost, organická energie, pará prakriti, je vyšší energií Pána. Obě tyto prakriti neboli energie jsou emanacemi Pána. jenž je konečným vládcem všeho, co existuje. Ve vesmíru neexistuje nic, co by nepatřilo buď do pará nebo apará prakriti, proto je tedy všechno vlastnictvím Nejvyšší Bytosti.

Člověk by tedy měl být natolik inteligentní, aby pochopil, že kromě Nejvyššího Pána se nikdo nemůže pokládat za vlastníka a měl by akceptovat pouze podíl přiřknutý mu Pánem. Například kráva dává mléko, ale nepije je, živí se trávou a zrním a její mléko je určeno jako potrava lidem. Tak to Pán uspořádal a my bychom se měli spokojit s těmi věcmi, které nám tak laskavě vyhradil, a vždy mít na paměti, komu tyto věci ve skutečnosti patří.

Například dům je zhotoven ze zeminy, dřeva, kamene, železa, cementu a mnoha jiných hmotných věcí. Jestliže uvažujeme v souladu se Šrí Íšopanišadou, musíme si uvědomit, že žádný z těchto materiálů nemůžeme vyrobit sami. Svou vlastní prací je můžeme pouze sestavit a přetvářet do různých tvarů. Pracovník se nemůže vydávat za majitele určité věci jen proto, že tvrdě pracoval na jejím zhotovení.

Následkem opomíjení těchto faktů je, že lidé dnes stojí na mnohých místech naší planety proti sobě jako nepřátelé. Jestliže tyto skupiny nerozpoznají skutečného vlastníka, Nejvyšší Osobnost Božství, budou potrestány přírodními zákony. Mít k dispozici atomové pumy už není výsadou jen několika světových mocností, a jestliže si lidstvo neuvědomí vlastnické právo Nejvyššího Pána, tyto bomby nakonec zničí všechny účastníky konfliktu. Pro vlastní záchranu i pro zajištění světového míru je tedy nezbytné, aby se svět řídil pokyny Krišny v Bhagavadgítě a ve Šrí Íšópanišadě.

Třetím bodem “mírové definice” Bhagavadgíty je pochopení, že Krišna je nejlepším přítelem každé živé bytosti. Zároveň však není zodpovědný za naše utrpení v tomto světě, neboť živé bytosti obývající hmotné planety se v této situaci ocitly dobrovolně a na vlastní nebezpečí. V sídle Boha, v duchovním světě, má každá duše veškeré možnosti zažívat věčnost, poznání a blaženost v láskyplné oddané službě Krišnovi. Některé bytosti však mohou zneužít své nezávislosti a dobrovolně odejít do materiálního světa zrození, nemoci, stáří a smrti, aby zapomněly na Krišnu a uměle zaujaly Jeho postavení. Nejenže Krišna neomezeně opětuje láskyplnou službu svých oddaných v duchovním světě, ale jako nejlepší přítel každého plní přání i těch duší, které si pod vlivem iluze chtějí hrát na Boha, a tvoří pro ně hmotný svět, kde dává každému veškeré možnosti zapomenout na skutečného Pána. Krišna je však takový přítel, že ve své podobě Nadduše (kterou můžeme zjednodušeně vnímat jako “svědomí”) vstupuje do srdce každé takové duše a neustále se snaží přivést ji k pochopení jejího původního postavení služebníka Boha. Zvenčí takovým živým bytostem pomáhá prostřednictvím pokynů svatých osob a písem a neustále se snaží, aby se každá duše žijící v materiálním světě mohla co nejdříve zaměstnat v oddané službě Krišnovi a tak se vrátit do Jeho věčné duchovní říše plné věčnosti, poznání a blaženosti.

Existuje mnoho mezinárodních organizací, které se snaží najít platformu sjednocení. Je to přirozené, protože lidé cítí určitou lásku a tento cit zaměřují na různé cíle podle úrovně svého vědomí. Na začátku života máme jen osobní zájmy - chceme pouze jíst. Když trochu vyrosteme, začínáme se dělit se sourozenci a začínáme cítit také lásku ke svým rodičům, potom ke společnosti, ke své zemi a nakonec ke všem národům. Přesto zůstáváme v otázce řešení mezilidských, společenských a mezinárodních problémů bezradní. Dokud nenajdeme správný střed svého zájmu, toto šíření citů - i když je na národní nebo mezinárodní úrovni - nebude dokonalé.

Například význam slova “občan” je “ten, kdo se narodil v určité zemi.” Cítíme s našimi krajany, protože se také narodili v této zemi a v určitých případech jsme schopni za své krajany položit i život. Ale je tady jeden nedostatek: když “občan” je “ten, kdo se narodil v určité zemi”, proč nejsou zvířata, narozená v této zemi také považována za občany? Problém je v tom, že své city nešíříme mimo lidskou společnost. Jelikož si myslíme, že zvířata narozená v naší zemi nejsou jejími občany, posíláme je na jatka.

Naše národní nebo mezionárodní cítění tedy není soustředěno na správné místo. Když je jeden střed, můžeme kolem něho namalovat libovolný počet kruhů a nikdy se nebudou protínat. Je-li jeden správný střed, žádné kruhy se navzájem neprotnou. Ale současná situace je dost nešťastná. I když každý z nás má národní nebo mezinárodní cítění, společný cíl nám chybí. Proto jedno mezinárodní cítění a druhé mezinárodní cítění, jedno národní cítění a druhé národní cítění se odlišují a navzájem se střetávají. Pro své city a pro svou náklonnost musíme najít správný cíl. Pak můžeme šířit svůj okruh citů a ten se nebude střetávat ani rušit s jinými.

Tím cílem a skutečným středem všeho je Krišna.

Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur, duchovní mistr Šríly Prabhupády ( který na jeho pokyn odjel na západ šířit toto mírové poselství), jednou řekl, že v tomto světě je všeho dostatek, kromě vědomí Krišny. Když se podíváme okolo sebe, můžeme vidět, že lidé jsou velice aktivní, ale v jejich životech je jen málo místa pro pochopení Boha. V lepším případě se na Něj obracejí, když něco potřebují, ale jen několik velkých duší Ho opravdu zná. Naopak, v dnešní hektické době prakticky každý šílí po penězích a smyslovém požitku, i když tyto věci ještě nikdy neučinily nikoho opravdu trvale šťastným. Veškeré činnosti takových lidí, ať vypadají na první pohled sebepokrokověji, se nakonec soustředí kolem jídla, spánku, rozmnožování a obrany. A protože je dnes tak těžké být si vědom Boha, Bůh samotný zavedl ten nejjednodušší a zároveň nejradostnější způsob, jak Ho můžeme poznat . Tím procesem je společné zpívání Jeho jmen. Každý se může zapojit a v rámci svého náboženství opěvovovat Boha spolu s ostatními. Nikdo nemusí měnit svoje vyznání, pouze je třeba, aby upřímně následoval zásady svého náboženství. Například Ježíš Kristus byl Boží syn, čistý oddaný Boha, který učil své žáky lásce k Bohu. Kdokoliv bude vážně následovat Ježíše, určitě dosáhne vědomí Boha. To však neplatí pro někoho, kdo se prohlašuje za křesťana a přitom porušuje desatero božích přikázání. Ježíš učil „nezabiješ“. Každý, kdo chce poznat Boha, musí rozvinout milosrdnost. I zvířata jsou děti Boha, a jenom to, že jsou našimi mladšími sourozenci, nás neopravňuje posílat je na jatka. Každý tedy může obnovit své původní vědomí Boha tím, že Jej bude spolu s ostatními opěvovat a bude dodržovat zásady svého náboženství.

Padayatra je projektem Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny. Tato společnost má za cíl duchovní přeměnu lidstva prostřednictvím snadného procesu – již zmíněného zpívání Jeho jmen. Zhruba před 5000 lety zde Krišna zanechal Své pokyny v podobě Bhagavadgíty a protože následovat Bhagavadgítu bylo s postupem času těžší a těžší, před více než 500 lety přišel osobně v podobě Šrí Krišny Čaitanji Maháprabhua, aby to učil prakticky, a to zpíváním Haré Krišna Mahámantry.

Tento proces se nazývá „ceto darpana márjanam“, neboli čištění zrcadla mysli. Jestliže někdo dělá pokrok ve zpívání Haré Krišna (a toho lze dosáhnout jednoduše tím, že ve zpívání pokračujeme), postupně začne chápat svoji pravou totožnost. Skutečností je, že nejsme tělo, za které se pod vlivem nevědomosti považujeme. Tělo je pouze stroj, vytvořený z prvků hmotné přírody. Naše skutečná povaha je „sat, cit, ánanda“, neboli věčnost, blaženost a poznání, což jsou základní vlastnosti duše. Bez duše, neboli živé síly, tělo přestává fungovat, stejně jako se automobil nerozjede sám od sebe, bez přítomnosti řidiče.

Toto poznání o naší pravé totožnosti je velice důvěrné a podrobně jej rozebírá 2. kapitola Bhagavadgíty. Lidé však dnes buhužel nejeví zájem o tuto informaci, protože jsou okouzleni vnějším leskem tohoto hmotného světa a dočasnou krásou individuálního těla. Tato krása se však ztrácí, když duše z těla odejde.

A právě neznalost vlastního já (duše) je vedle našeho zapomění na Boha, Krišnu, příčinou všech konfliktů v tomto světě. Jestliže se považujeme za tělo, přináší to problémy, protože ostatní se také ztotožňují se svým tělem, a jak víme, těla jsou různá. Nejen velká a malá, nebo mladá a stará, ale můžeme na sobě mít tělo ženy nebo muže ( muž a žena mají ve svém soužití hodně problémů, proč by jinak bylo tolik manželských poraden?), dále tu může být černé tělo a bílé tělo (tak vznikl rasismus - ztotožňováním se s tělem určité barvy a utiskováním nebo vykořisťováním těl jiné barvy), dále tady byla těla německá a ruská, nebo japonská a americká (hádejte co následovalo), když půjdeme trochu dál do historie, narazíme na řadu konfliktů způsobených rozlišováním na těla křesťanská a muslimská a v novodobé historii jsou to těla např. katolická a protestantská.

Jakmile posuzujeme cokoliv z úrovně vědomí “jsem hmotné tělo“, zároveň přichází pojetí „všechno ve vztahu s tímto tělem je moje“, a jsme u příčiny válek ve světě, protože tento bod má ještě jednu souvislost. Nejenže nevidíme duchovní jednotu všech lidí, ale i zvířecí těla jsou jen stroje a i v takovém těle dlí stejná duše, jako v těle člověka. Ptáte se jak je to možné? Posuďte sami: my jíme, zvíře jí také. My spíme, zvířata také. My se romnožujeme, zvířata také a stejně jako my se zvířata brání. Jediný rozdíl je, že těla zvířat propouštějí méně vědomí, než lidské tělo, ale v obou setrvává stejná duše. To je důvod, proč bychom neměli zvířata zabíjet. Zautočí-li na nás medvěd, můžeme se bránit, ale nikdy bychom neměli zabíjet zvířata pro maso, a zvláště ne krávy. Krávy jsou nevinné a velmi užitečné. V indické kulturní tradici je kráva považována za jednu z matek, protože dává člověku mléko. Je krajně nehumánní vzít si od krávy mléko a poté, co přestane dojit, jí podříznout krk a sníst ji. Jestliže tak činíme, jednáme proti přírodním zákonům a příroda nás potrestá. Zabíjení zvířat, zvláště v hromadné podobě na jatkách, je nesmírně hříšné. Každých deset patnáct let vypukne velká válka – lidská jatka ve velkém, a nevědomí lidé nevidí, že to jsou reakce za hříšné jednání. Zabíjejí nevinné krávy a další zvířata a příroda se mstí. Jakmile dozraje čas, příroda všechny tyto lidi shromáždí a pozabíjí je. Postaví proti sobě protestanty a katolíky, Rusy a Francouzy, Francouzy a Němce… Takový je zákon přírody – oko za oko: zabíjeli jste, tak budete zabiti.

Proto je Padayatra tak důležitá a v této rubrice jsou obsaženy informace o tom, na jakém principu tento mírový pochod funguje. Zpíváním a nasloucháním mantry HARÉ KRIŠNA HARÉ KRIŠNA KRIŠNA KRIŠNA HARÉ HARÉ HARÉ RÁMA HARÉ RÁMA RÁMA RÁMA HARÉ HARÉ si každý může uvědomit svoji duchovní podstatu, duchovní jednotu všech živých bytostí bez ohledu na jejich vnější obal (hmotné tělo) a může dospět k porozumění, že Bůh, Krišna je konečným příjemcem všech činností, vlastníkem všeho a skutečným přítelem každého. Čím více lidí pochopí tyto skutečnosti, tím více se uvolní napětí ve světě a lidé budou moci spolupracovat pro dosažení skutečného cíle lidského života - poznat Krišnu, začít Mu oddaně sloužit a naučit se Ho milovat.